pátek 6. února 2015

Mozku mlč!

Zastavím o 100 metrů dřív

Občas chodím rád běhat. A vždycky nesnáším ten konec. Začátek vždy ok, pohoda. Ale konec... "Tak dneska zastavím už o 100 metrů dřív, však se potřebuji vyklusat a rozdýchat." Kdo to zná?

Pokaždé mám ale v hlavě druhý hlas: "Uběhneš 5 km a pak nedáš blbých 100 metrů?" "Co ti těch 5km udělalo, že je takhle zneuctíš?" "A co ti udělalo tvoje tělo, tvůj mozek, tvoje hrdost, tvoje sebevědomí, že je takhle zneuctíš a srazíš?"


"Ne, běží se dál a pro jistotu ještě o malinko přidáme na rychlosti. Dyť je to jen 100 metrů. Přeci nebudu mozek zvykat, že může zvolnit těsně před cílem. Jen ať se učí, že má naopak ještě přidat, pro jistotu."

Každé běhání mám tento vnitřní boj. Ať běžím 2 km, nebo 6 km. Takže je to vážně o tom, že 2 km uběhnu a 2,1 km už ne? Není. V tomto případě nejde o fyzickou zdatnost, ale o psychickou zdatnost. Svaly jsou ok. Ty evidentně vydrží i 6 km a věřím, že by vydržely i 10 km. Ale mozek začíná tahat na záchrannou brzdu.


If your mind is ok, your body will follow

Kamarádka Romča Slámová mi nedávno k jednomu příspěvku na Facebook sdílela krásné video. Paní na videu mluvila o tom, jak chodí plavat, často v zimě když je voda ledová. Ona řekla jednu krásnou věc: "Keep checking your mind and if your mind is ok you can stay in, the body will follow."

Lidské tělo vydrží hodně, aniž by se nějak ničilo. Ale mozek ho dokáže pěkně přibrzdit. Proč bychom jinak v opilosti daleko lehčeji říkali věci, které bychom možná za střízliva neřekli? Mozek je alkoholem uspán.


"Dyť jde ale jen o běhání, já stejně nechci být profi běžec"

Proč se ale takhle trápit, když jde jen o běhání a blbých 100 metrů? Protože mozku je jedno, co děláme. Mozek jen vidí a zapisuje si: "To je ok, že to vypustíme před koncem". A co se stane při běžeckém závodě, když před koncem zastavíme? Všichni nás předběhnou a nezbude na nás ani předposlední místo. Stejně tak to je v našem denním životě - v práci, ve vztazích, všude.


Dělám pro klienta nabídku celý den, pošlu mu ji a čekám. Čekám dva dny, žádná odpověď. Mohl bych zavolat a zeptat se, jak to vypadá, ale už to nebudu hrotit. Za týden klienta potkám a ptám se, jak to vypadá? Klient vybral konkurenci. Proč? Prý mu email nedošel. A skutečně, zapadl mu do spamu. Kdybych zavolal hned druhý den, mohl jsem zjistit, že email nedošel a třeba bych vyhrál. Mozek ale těsně před cílem přibrzdil a zneuctil můj den práce. A já prohrál, jako ten běžec, co si oddechl už 100 metrů před koncem.


Mozku mlč!

Takže i když jde jen o běhání, nebo kliky, nebo jakoukoliv jinou činnost, vždy udělám maximum, abych splnil, co jsem si stanovil. Ať je to velký nebo malý cíl. Ale nechci, aby si mozek myslel, že jsem lhář a že mu budu tolerovat, když mě bude šidit. Co řeknu, za tím si půjdu. A mozku mlč! Stejně víš, že tě nebudu poslouchat.

A co vy učíte každodenními činnostmi váš mozek? Jak si ho ochočujete? Tak, aby vám sloužil, a nebo aby vás postupně strhával dolů?

3 komentáře:

  1. Ahoj Vojto,
    napsal jsi to opravdu moc krásně. Jelikož běhám hodně a ráda, moc se mi líbí, jak jsi skvěle metaforicky spojil běhání a naše životní cíle.
    Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že právě tím běháním si svůj mozek "ochočuji" a dělám samu sebe odolnější. Zrovna minulý týden třeba tak, že jsem poprvé vyběhla na největší kopec v našem okolí :-)
    Moc se těším na další podobné články!

    OdpovědětVymazat
  2. Diky Veru za hezky komentar! Na me obcas na FB vyskoci, jak vsude mozne pokousis limity, nejen v behani :)

    OdpovědětVymazat
  3. Somebody essentially assist to make severely posts I might state. That is the first time I frequented your website page and to this point? I surprised with the research you made to make this actual publish amazing. Wonderful task! netflix login member

    OdpovědětVymazat